I'm trying to live, love... again!

27. september 2014 at 10:58 | Bára
Druhá báseň, jenž tématem volně navazuje na předchozí. Já žiji!

Láska ti šeptá sladká slova,
z tak měkkých úst se linou,
šeptavá políbení, rozmarné hubičky,
tichá rána bez snídaní,
avšak pohlazení po tváři.
 

Na začátek, já umím žít!

22. september 2014 at 20:39 | Bára |  L'amour
Nevím, jestli to tak mám jen já, nebo spousta z vás, ale když je mi smutno, mám nápad a nebo chci jen tak něco splácat, většinou mám po ruce mobil. A tak jsem již dávno zanedbala na tradiční tužku a papír a dále, pod oddělovací čarou, najde první báseň, z takového, dalo by se to tak nazvat, cyklu mých povídek sepsaných za chůze na mobilu.
Většina jich vznikla, když jsem si myslela, že jsem nejsmutnější ve svém životě, a ač se za to stydím, bylo to kvůli klukovi! Jo láska je svině! :D ale díky ní, jsem mohla napsat pár dalších smutných básniček jenž budou časem končim šťastným koncem, kde je jasně vidět, že na zlomené srdce pomůže jen čas :) Básně budou přidávány postupně v intervalu několika dní... Snad se vám budou líbit :)
Vaše, opět realistická, Bára :)!

Vždyť já žiji!

20. august 2014 at 1:22 | Maggie |  Téma týdne
Zadívala jsem se na oblohu a čistě náhodou, tak jak to u padajících hvězd bývá, zahlédla jsem konečnou fázi její trajektorie. Pode mnou bouřilo moře a mé tělo se nacházelo v náruči cizí, nechtěné persony. Hledala-li bych příhodnější chvíli se ztratit myšlenkami v hlubinách vesmíru, nenalezla bych ji..

Ticho a klid. Kolem mě ubýhají věky a prostor hledá, kam by se schoval. Vzdálenost nemá smysl, je zde jen čas a v spletitých trajektoriích míhající se planety a hvězdy. Můj vlastní pohyb, dychtící po rychlosti, se však nemůže odpoutat od předurčených cílů, mohla bych dělat kotouly a válet se v hustém vzduchoprázdnu klidně celá staletí.
Můj cíl? Země. Planeta plná vzrušení a života. Jen při pomyšlení na ni, mnou projede vlna nadšení, a mé několikset kilometrové tělo vzplane na malý okamžik jiskrami. Na tvář mi svítí Slunce, tuhle část oběžné dráhy mám ráda, paprsky se vrývají do pravé líce a ona pak září na světelné dálky do vzduchoprázdna. Zadržím dech a protnu pás asteriodů, jeden mi ulomí kus trupu, hned se letí pohodlněji, však cesta je stále únavná, a tak usnu.. jako vždy.
Do očí mě oslnila zelenomodrá koule, začínám nabírat na rychlosti, gravitace, ta zrádná sestra si mě našla. A je to tady. Můj osud, má zkáza. Slunce mi pálí do zátylku a já nic nevnímám. Připravuji se na prostup atmosférou, kéž bych aspoň kouskem prošla, jen vidět, jak to vypadá.. Jen kousek! Žhavé ostny se mi vrývají do tváře, nemohu dýchat, jde se jen poddat tomuto momentu. Ze samého jádra mé existence vyjde vlna endorfinů a já se blaženě zasměji, vidím Ji! Zvládla sem to, zbohem mé sestry, poslední letmý pohled na ten široký svět, který zůstane naším, jak jen dlouho jej ubráníme.

Dívka čtoucí příspěvek na blogové stránce se na moment zastavila, po zádech jí přeběhl mráz, byl to jen pocit a přece. Otočila se zpět k obrazovce, která mihotavě zablikala, když náhle ji a mnoho dalších pohltila kamená záplava a po výbuchu zbyl jen kráter, jako vzpomínka na ty, kteří nepřežili.
 


There are two sides to everything...

2. august 2014 at 0:42 | Bára |  Téma týdne
Stála na šedivém pobřeží, na němž jste mohli najít jen mořem mořskou vodou vybledlé kameny, pod bílými teniskami s prošoupanými podrážkami ji tlačil písek, měla ho plné boty. Poškrabané, opálené nohy jí pálili od mořské soli, která jí zaschla na kůži a teď jí lehce, avšak palčivě mučila. Divoké kudrnaté vlasy jí vlály díky mořskému vzduchu zběsila okolo hlavy a vítr, snad již na vždy, vysušil slzy jenž jí ještě před chvílí tekly po tváři. Lehounké letní šaty, které se ještě před chvílí v ráji zdály moc teplé, jí najednou neposkytovaly žádnou oporu a na končetinách snad i stranách tváří jí vyskočila husí kůže. Byla prázdná, jakoby někdo vysál celou její životní energii a vyslal jí někam za oceán. A nebo jako by její duše zůstala za zlatými rajskými branami a ona byla najednou úplně prázdná, kostnatá, spoře oblečená a dusící se ve vlastní
prázdnotě.

Sleeping Beauty

20. june 2014 at 22:19 | Bára |  Deník trosek budoucnosti
Jop zase zhrzená láskou přidávám další citový výlev svojí duše v ala metafora provedení :) Téma "hlasy v hlavě" mě opravdu nadchlo, protože posledních čtrnáct dní mi přijde, jako by mi někdo neustále šeptal do ucha... enjoy a komentujte :)
PS: dneska je to trochu kratší, ale podle mě povedený :P

Can you hear the sound of our times?

28. march 2014 at 13:24 | Bára |  Téma týdne
Nedávno jsem četla citát od Remarquea a musela jsem se nad tím zamyslet, když jsem pak ale viděla téma týdne, bylo mi okamžitě jasné, že na toto téma musím něco napsat a v nejlepším to i skloubit dobromady :) enjoy B.
"Nikdy toho nechtěj vědět moc! Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí svobodným - ale nešťastným."

Those beautiful unicorns...

20. march 2014 at 20:39 | Bára |  Téma týdne
Na tohle téma týdne by byl hřích nenapsat aspoň pár řádků :3 enjoy :) B.

And he said "fall in love with me"

4. march 2014 at 19:32 | Bára |  Téma týdne
Buch, buch, buch předhánělo se srdce s rytmem hudby, sváděli nekonečný závod ve splašeném tempu, hlava se otáčela ze strany na stranu a vlasy povlávaly v divokém rytmu hudby rozechvívající obrovské reproduktory. Skákala a vlnila se v rytmu, rukama mávala ve vzduchu a přes zavřená víčka cítila energii stovek lidí tančících okolo ní.
Někdo po pravé straně jí popadl za boky a začal s ní tancovat, nebránila se.

Life is a way or the way is life?

20. february 2014 at 0:12 | Maggie |  Téma týdne
Jedna bota se zabořila do rozbahněné cesty, s čvachtavým zvukem se odchlípla od vodou zničených cest a stop bot, které tudy šly již tolikrát. Bahno, či asfalt? Vlastně nevím. Se zavřenými víčky opatrně našlapuji do nového a nepoznaného. Je to asfalt, či černá čára? Vlastně už vůbec nevím. Jasné světlo pohltilo veškeré stíny kolem maličké postavy a jeho paprsky protínaly každou buňku těla. Jemné šimrání za krkem a viditelné světlo vypalující na bílou pokožku červené ťupky. Bolest v mezižeberních svalech překonána nádechem, který by mohl vysát samotný vesmír. Stop, čas se zastavil.. zírá na okolní svět jako malé batole na novou barvu, hračku či jakýkoliv výjev, který rozšířil jeho obzory. Veškerá hmatatelná hmota se rozpadá na body neurčitě rozmístěné v prostoru, protože prostor sám ztratil význam. Dříve asfalt nyní černá čára pod doposud rozpoznatelnýma nohama se s nekonečnou energií vystřeluje kamsi. Moje oči zachycují změť čar před mnou. Kam jít? Kudy se vydat? Vrávoravě vycházím po jedné z čar, plocha, o niž by se dalo opřít, zmizela, jsou tu jen čáry a já. Nezaznamenávám jakýkoliv obrys, energie dokazující mou neustálou existenci víří vzduch kolem. Vlastní uvědomění je onou existencí. Mé tělo vystřelilo v dál v jednom obřím skoku.
Na tvář mi dopadla kapka bahna a s dalším krokem byl směr mnou dříve daný opět nalezen.

Kiss me, love me, hug me...

27. january 2014 at 17:05 | Bára
Stála uprostřed zasněžené silnice. Na sobě rozevlátý nad kolena zastřižený župánek a pod ním sexy růžové prádlo. Na nohou měla pouze chlupaté pantofle a na lýtkách jí pomalu vyrážela husí kůže, stejně jako na pažích, břiše a prsou. Okolo hlavy jí poletovaly v zimní noci blonďaté vlnité vlasy a v očích, modrých jako obloha se jí zračil prázdný výraz, hleděla někam do dáli, ve směru bílé silnice, na které stopy od aut už dávno překryl čerstvý sníh. A pak v jednu chvíli, jako by se záběr zpomalil a sněhové vločky se zastavily uprostřed svého pádu na zem, zhluboka se nadechla a i onen pohyb odlepujících se rtů byl pomalejší, zavřela své modré oči, horní řasy se jí dotkly dolních a pak začala křičet, bez hlesu.

Where to go next