Pár minut před koncem

29. march 2010 at 20:44 | Maggie |  Jednorázovky
Takže je tady první moje jednorázovka snad se vám bude líbit. Nevím jestli se přsně shoduji s realitou ale je mi to celkem jedno. Totiž s realitou teda myslela jsem samozřejmně s knížkama.Chtěla bych jí věnovat Lexie bez které by nevznikla a prosím o komenty jsem vážně zvědavá co na to budeete říkat. dík Maggie.


Seděl
v obřím stanu uprostřed zapovězeného lesa. Byl sám, když se nad tím zamyslel, tak vlastně byl sám celý život, stále ho jako jediní věrní přátelé doprovázely dvě barvy. Ani teď nezklamali, v chvíle jeho velkolepého vítězství by tu nemohli chybět. Ano, ano, ty dvě barvy, které zdobily všechen nábytek a doplňky. Skříně, sedačky, koberce, dokonce i stěny byly zdobeny černou a zelenou barvou. Když se zamyslel nad svým životem, začal se rozčilovat. Nedával to najevo, ale vzpomínky na jeho život nebyly nijak potěšující, tedy ne pro něj a celá tahle šaškárna, která se táhla už přes dvě hodiny a to vše kvůli jednomu malému smradovi. Kdy vlastně změnil názor na všechny ostatní. Asi hned na začátku svého života. Byl si jistý, že za všechno může jen a jen jeho otec. Otec, za nějž se styděl. Nesnášel ho snad od chvíle, kdy se narodil už od prvních dnů mu vnucoval, ty svoje primitivní věci v jeho ještě primitivnějším životě.
Vzpomněl si na svou první hračku, kterou od něj dostal. Byl to červený autobus. Ano Londýnský červený dvoupatrový autobus. Samozřejmě si ji vzal s radostí, přeci jenom byl jen naivní děcko, ale když si vzpomněl na své pocity… Tehdy byl rád, ale zklamán a naštván. Věděl že je geniální dítě a že něco tak nivního a nečistého nemůže on dostat jako hračku. Vždyť ani nevěděl co to je??? Uvažoval snad někdy jeho otec nad tím, co mu tou jeho geniální hlavinkou honilo? Samozřejmě že ne. On totiž neuměl uvažovat jako normální člověk. Kdyby si alespoň jednou vzal příklad z otce jeho matky. Ano matky, kterou nikdy nepoznal. Prý odešla do nebe… csss musel se usmát. Už jako to tříleté děcko věděl, že nebe neexistuje. V tom mohl věřit jen nějaký pošahaný blázen podobný jeho otci! Ano, jediný dědeček byl jeho záchrana. On byl správný, místo pitomých hraček mu nosil věci, které se k jeho postavení hodily. Už od malička mu nosil malé hady. Ovšem pokaždé, když dědeček přinesl nějakého hada, otec se rozzuřil a v noci, když spal mu ho vyhodil. Ráno si jako vždy zahrál komedii typu, víš synku, ale asi ti ten had utekl! No jasně jak by mohl had utéci, když nemá nohy!!! Vždy, když se tohle stalo, otočil se na podpatku a šel do svého pokoje. Když přešel práh, nezapomněl za sebou řádně třísknout dveřma. Pak se však zcela proměnil, z toho vždy tvrdého chlapce se stala malá holčička.. Nenáviděl se za tuto vzpomínku, pokaždé
si totiž vzpomněl jak seděl na posteli a plakal, nebyl to normální pláč ale naprosto hysterický pláč. Nikdy nedokázal pochopit proč mu to dělá, proč mu bere jeho oblíbené hračky a dává mu ty pitomé autobusy a další nemožné ptákoviny, které pro někoho, kdo se měl připravovat na ten nejtěžší úkol v celé generaci! Takhle to šlo měsíc co měsíc pokaždé, když děd přinesl hada, druhý den had nebyl. Když nad tím teď přemýšlel tak nechápal, jak mohl jeho otec vyjít ven, vždyť v okolí jejich domu muselo být tolik hadů…

V jeho sedmi letech mu zemřel jeho jediný záchranný bod v jeho životě
a to jeho děd. Pár dní na to do jejich domů přišlo pár lidí, kteří ho odvedli někam pryč od jeho otce. Prý měl děd v závěti, že je jeho otec nespolehlivý a že se tudíž nemůže o vnuka postarat a tak měl být převezen do dětského domova. Už se těšil, že přijde někam mezi své, ale to byla největší chyba jeho života… Přivedli ho do tak odporného prostředí, kde ho nikdo nemohl ocenit, by naopak všichni se k němu otočily zády. Začal svého děda nenávidět nejen, že ho odvedl od svého otce, kterého sice z hlouby nenáviděl, ale byl to jeho otec. Udělal by pro něj vše, určitě by se vynasnažil,
a za pár let kdyby si promluvili by ho mohl zanést do svého dokonalého plánu. Ale ne, on ho odvede do jediné životní jistoty a navíc
ho nechá odvést do tak nechutné společnosti! Ne tohle mu nikdy nikdy neodpustí!! Do děcáku ho přivezli v červnu a v listopadu se u něj objevil, podivný muž vykládal mu něco o tom, že ho zavede mezi své a dával mu poučky o tom, jak by měl žít. Nesnášel ho, byl mu nepříjemný na pohled. Viděl v něm jakousi hrozbu, všiml si, že je podobně nadaný jako on i když co si budeme povídat, jemu bylo teprve sedm a jemu mohlo být tak kolem padesáti. I když o něm neměl valné mínění, tušil, že tohle je jeho jediná šance jak se dostat do správné společnosti kam někdo jako on patří.

Nastoupil do té školy ve svých jedenácti letech a právě v tomto věku se k němu připoutali jeho barvy, barvy jeho pra pra prapředků. Byl šťasten ,že se dostal tam kam měl, ale byl i pohoršen kdo všechno se dotal do jeho čisté společnosti. Lidé, kteří neměli ani páru o jeho výchově a lásce k tomuto umění. Usmyslel si, že s tím musí něco udělat a to co nejrychleji.
Po pár letech svůj plán uskutečnil. Myslel si, že to je skvělé. Povedlo se mu i alespoň trochu očistit pověst této společnosti. Jo tak dívka si to vážně zasloužila. Byla vlastně úplně první. Myslel si, že bude cítit vinu nebo něco takového nějaký cit, který v něm chtěl už od malička vzbudit jeho otec.
Když vycházel školu byl nejlepší. Už poslední dva roky přemýšlel nad tím jak by zde mohl zůstat co nejdéle měl totiž vizi očistit celý svět a to bez výjimek. Od té doby co přišla na řadu ta slečna, neměl chuť dělat nic jiného. V pátém ročníku vymyslel kletbu v šestém další a v sedmém završil své kletby tou nejhorší. Ano, konečně mohl zabít, aniž by si ušpinil ruce či probouzet Obří žížalu jak mu velice rád říkal. Na konci svého studia si založil partu lidí většinou těch nejlépe kvalifikovaných a naučil je svým kouzlům a umění. Odpoutal se od normálního života a začal se mstít. Jako první přišla na řadu jeho největší osudová chyba.

On my bral hračky, tak já mu vezmu život pomyslel si když viděl zelený paprsek, který se vsákl do hrudi jeho otce. Chvíli u něj jen nečinně seděl a poté se rozplakal, opět ho ten šmejd donutil k slzám.
I když nebylo to kvůli tomu hnusákovi bylo to kvůli jeho závislosti. Které se nemohl zbavit. Pokaždé, když se někoho zbavil musel pokračovat.

Jednoho dne
v noci se mu zdálo o velice krásné ženě a musel zjisti, co je zač. Po pár letech na ni narazil. Ano, narazil, bojovala proti němu. Už, už, ji chtěl zabít nebo alespoň přizabít, když si uvědomil, o je zač a na chvíli se zastavil v tom momentě po něm poslal kletbu, po které má obří jizvu na zádech poté zmizela. Od té doby tu mrchu pronásledoval. I když si to nechtěl připustit, do té potvory se zamiloval a chtěl se jí pomstít jako všem, kteří kdy nějak hnuli s jeho city!

O pár let později ji našel, měla už manžela a ročního synka. Manžela zabil ani nemrkl okem,
jí také, ale to dítě to malé dítě, které neumělo téměř ani mluvit obrátilo jeho kletbu proti němu a on téměř zahynul.
Jedenáct let vyčkával a pak spatřil toho malého parazita znovu a znovu, rok co rok. A pokaždé z toho vyšel spíše hůře než-li lépe. A teď byl mrtvý, ležel pár metrů od jeho stanu, jako kus hadru. Koukl na obří nástěnné hodiny a všiml si, že je čas tak akorát, aby se přemístili k hradu.
O pár minut později již šel v čele průvodu vedle něho se plazil jeho poslední viteál jeho milovaný had a
o pár řad jeho nástupců šel obr, který nes ten hadr a plakal nad tím neštěstím. Když se zastavili před branou do hradu , kde byli všichni seřazeni, pocítil úlevu. Konečně vyhrál náhle se z řady vyřítil jakýsi chlapec nebál se ani o sebe ani o nikoho ze svých řad by si jistý, že jsou všichni tak psychicky na dně jako byl o sám v dobách svého mládí. Když se však otočil uviděl jak se hlava jeho hada válí na zemi nežli stačil zareagovat boj započal, znovu otočil se k bezvládnému tělu , které už tak bezvládné nebylo a mířilo na něj hůlkou. Náhle uslyšel, neuslyšel, uviděl, jak se jeho rty pohybují ve dvou slovech. Jeho vlastních slovech! Cítil pak už jen, jak mu něco narazilo do hrudi. To něco nebylo nic jiného než průzračně zelené světlo. Zahlédl jeho obličej. Ten malej šmejd mě zabil… Znovu! Když padal na zem slyšel už jen milionkrát opakovaná slova vyřčená jeho odporným otcem. " Všechno se ti vrátí Tome, vše do posledního."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lexie Lexie | Web | 29. march 2010 at 21:47 | React

OMG!!!!!!!!!!!!!!To bylo skvostný. Vážně úplně úžasný, nádherný, dokonalý a nevím co všechno. Děkuju za věnování. Píšeš nádherně.

2 Hani Hani | Email | 30. march 2010 at 17:19 | React

tak to je mazec, je to perfektni, nema to chybu, poutavy do posledni chvile jen me mrzi zes ho nenechala mtvyho :-) jak ta Rowlingova, jak to Rowlingova

3 Maggie Maggie | Web | 30. march 2010 at 19:41 | React

jůů jsem moc ráda že se vám to líbí.... mrtvýho jsem nechtěla nechat páč to má být tak trochu jako knížka..

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 5. april 2010 at 18:40 | React

Páni, páni, páni.. tohle je sice teprve druhá povídka, co jsem od tebe četla, ale co nejdřív to napravím, slibuju, protože tahlee je ještě lepší než ta minulá. Nádhera, vážně tleskám, osobně psát jednorázzovky neumím a radši to ani moc nezkoušim (stejně to dopadá katastrofálně :D), a o to víc si vážím, že někdo dokáže napsat něco takhle povedenýho a zároveň krátkýho

5 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 8. april 2010 at 19:47 | React

pekná jednorázovka :-)
dik, keby si chcela pochopiť, prečo sa to volá "Trest pre Lily", tak si asi budeš musieť prečítať aj 1. polovicu

6 Bára :) Bára :) | 29. august 2010 at 16:25 | React

Majdi úžasný, dokonalý, krásný :) nemam slov :)

7 Maggie Maggie | Web | 29. august 2010 at 22:56 | React

jé děkuji :) :-*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement