May 2011

4.Kapitola

30. may 2011 at 21:02 | Bára |  Cesta životem...
Ahoj, tak sem tu opět s další kapitolkou. Udělala sem to typicky blogový tak snad se vám to bude stejně líbit. Beru to jako takovou průměrnou kapitolku....A proč sem to tak změnila? Asi proto, že jsem si uvědomila, že je čas napsat něco pořádně bláznivýho a střelenýho :))
takže čtěte a uvidíte :)
PS:na chyby nehleďte, díky :)

Do prdele :( tohle nejsem já!!! Aneb "lehká" depka

18. may 2011 at 13:32 | Bára .(
Článeček hotový za 3 minuty. Stručné shrnutí mích citů...Tedy dost přehnané, nebrečím, nezvracím ale strašně mě to štve...Tak čti a uvidíš v jaké sem depresy a že sem to musela někomu ukázat :( Život je prostě sladkej...
PS: nehleďte na chyby...

Jak snadné je odsoudit člověka

15. may 2011 at 13:59 | Maggie |  MaBaFL aneb když spojíte to nejlepší
Jelikož blog právě zažívá krizi středního věku, rozhodla jsem se o menší úvahu nad životem brouka. Byl to původně úkol do školy, ale mě to přijde jako poměrně dobrý článek. Doufám, že se z I-Do-It-My-Way nestane blog o domácích úkolech, ale nevím jak Bára, ale já jsem začala psát v ruce což je osudová chyba! Ale teď mám zase o čem psát tak snad se to něco objeví.
Vaše Maggie
Prásk! Soudce klapl soudcovským kladívkem, důležitě si odkašlal a hlubším hlasem než je u něho známo pronesl: "Vinen, případ je tímto uzavřen."
Pokaždé, když jdeme po ulici si "značkujeme" míjející lidi. Tím pádem tyto často i srdečné osoby odsoudíme podle našeho předsudku. Proto osoby v našem okolí se mohou často jevit jako komičtí šašci s barevnými lepícími papírky na hlavě: " Vdaná, vdova, šprt, lenoch, patolízal, důvěryhodná, zamilovaná, zlá." Ale co když jsem tyto osobnosti podcenili? CO když může každý z těch šašků jednoduše zvednout ruku, slepit zelený papírek a odhalit papírek oranžový, jenž vykřikuje něco úplně jiného, než jak jsme si ho my označkovali?
Člověk si nerad nechává od někoho našeptávat, a tak se snaží si tvořit svůj vlastní názor a s ním i pohled na svět. Ale ať se snaží sebevíce, vždy es na svět nedívá jen svýma očima. Co třeba pomluvy, drby a rozsudky ostatních?
Je moc jednoduché si vyslechnout kamaráda, nebo i tisk a nepodívat se na "případ" z jiného úhlu než jak ho vidí ostatní. Nikdy nebudete vědět myšlenky, nebo pocity, se kterými objekt našich neúspěšných závěrů jednal. Nikdy nebudete vědět, za jakým úmyslem člověk jednal.
Když se zamyslíme nad zadáním úvahy, a to: "Jak je snadné odsoudit člověka.", dojde nám, že neodsuzujeme člověka, jako stvoření samo o sobě, nýbrž jeho činy, které ho pomyslně vykopnou do vzduchu a následně při pádu rozdrtí a zahrabou do hluboké jámy.
Asi takhle bych přirovnala každou oběť něčího rozsudku. Když ho činy "vykopnou" do výslunní tisku a přátel, neustále se o oběti mluví. Pomluvy a rozhovory oběť a její sebevědomí zničí a posléze, když padne závěrečný rozsudek, po oběti neštěkne ani pes. Odsoudit člověka je někdy příliš lehké až laciné. Laciné z toho ohledu, že každou společnost nějaký rozsudek vyjme na pár okamžiků ze staré nudné rutiny. Nebýt rozsudků a lidí, natolik nadnesených nad pohledy ostatních, přiznejme si, že by se naše zhýralá společnost unudila. Ať už se bavíme o vrahovi, kamarádovi nebo o náhodném kolemjdoucím, vždy nás nějaká zvláštnost, čin, kterým vypadl z osnov předepsaných společností probudí z životního transu a my vezmeme zelený papírek a stejně jako soudce s hlasitým "Prásk" přeměníme osobu na někoho úplně jiného.
Zbývá jen otázka. Co jsme my?