5.kapitola

14. october 2011 at 17:17 | Bára :)) |  Cesta životem...
Po velmi dlouhé době, přidávám další kapitolku. Já osobně z ní mam smíšené pocity. Je tam honě změn nálad, jelikož jsem při psaní poslouchala hodně písniček a pochopitelně kažná písnička měla jinou náladu, tudíž i má nálade se často mněnila a pak se promítla do kapitolky. No nebudeme to okecávat. Prostě tady je další kapča, nehleďte prosím na chyby. pravopis není má silná stránka :D.
(jako obvykle) Vaše Bára :))

Hm, takže Nebelvír. Honilo se mi neustále hlavou když jsem ležela za zataženými závěsy na své koleji. Dvě dívky. Sydney a Mandy, které semnou byli na pokoji si četli a poslouchali hudbu. Já sem byla schoulená za svou oblíbenou knížkovou i když jsem text vůbec nevnímala. V hlavě mi totiž neustále znělo pár témat, na která jsem zatím neznala odpověď a přitom byla tak důležitá. Za prvé, budu mít možnost pořádně si co nejdřív promluvit s Pottrem, za druhé CO je to za poslání co pro mě a Pottra má Brumbál, za třetí co asi dělá Terenc a za čtvrté, že jestli se mi stane hned první den vyučování stane nějaký trapas tak se asi propadnu.
………………………………………………………………………………………………….
"Hej jestli chceš stihnout vyučování tak si raději pospěš" budila mě drobná holka s černými na ježka ostříhanými vlasy a obříma modrýma očima, Mandy??
"Sakra" zaklela jsem, to sem prostě já, musím zaspat hned první den.Vylítla jsem z postele a běžela do koupelny. Opláchla si obličej, rychlostí blesku vyčistila zuby a pročísla vlasy. Ještě že sem si nezapomněla vzít čistý tričko, džíny a tenisky. Tašku s učebnicemi na dvouhodinovku lektvarů, přeměňování a bylinky už sem naštěstí měla připravenou ze večera, takže jsem po ní jenom šáhla a hůlku strčila do zadní (prodloužené) kapsy u kalhot.
Mandy se Sydney už byli připravené a počkali na mě až budu sama hotová.
Poděkovala jsem jim a společně sme se rozběhly do jídelny. Nevím co sem od kouzelnické školy čekala, ale opravdu mě překvapilo, že sem cestou nepotkala žádné zvěromágy, žádné kouzelné bitky. Byla to zkrátka uplně "normální" škola, samozřejmě až na to že to byl obrovský hrad atd…
Všechno vypadalo normálně, nebejt hodo "malého" incidentu v jídelně…
Asi mě mělo napadnout, že se bude něco dít, když polovina holek u stolu najednou ztichly.
"Takže tu máme dalšího divného, pozdě nastupujícího člověka. Můj otec tvrdí, že i ty by si měla "speciální" a "ojedinělá", ale já si troufám tvrdit, že si akorát další hnusná krysa, co se snaží o ten kousek slávy." Ok nějakej debil se snaží trochu zamachrovat tak ho necham užít s trochu té "slávy" pak mu to někdy časem nandám někde na chodbě. To sem ale nevěděla co příde, protože na sví rodiče, ani ty nevlastní a vlastně ani ty další nevlastní, mi nikdo šahat nebude.
Prý si taková malá vražedkyně. Protože zabít vlastní rodiče, pak nevlastní a nakonec ještě ty potom je fakt síla." Uchechtl se hlas, to bylo asi tak poslední co na pár týdnů vydal za zvuk.
Protože, já jsem se vymrštila z lavice s hůlkou v ruce a vyslala na něj dávící kouzlo a kluk s rozcuchanými tmavými vlasy z druhé strany na něj vyslal žihadlové kouzlo. Obě kletby však dohromady způsobily to, že se pohlednému blonďákovi ze zmiozelu zvětšila hlava na dvojnásobek a "borec" se zřítil k zemi…
………………………………………………………………………………………………
"Můžeš mi říct proč si to udělal?" vybafla sem na něj už asi posté, ale očividně sem mu nestála za kloudnou odpověď, onen rozcuchaný zachránce dál zarputile mlčel a šel semnou na dvouhodinovku lektvarů.
"Fajn, tak si mlč" naštvala jsem se a odmašírovala si to přesně na rozcestí chodeb, tam jsem ale musela potupně zastavit, protože jsem nevěděla kudy dál. On se pouze uchechtl a z tmavých očích za kulatými obroučkami brýlí mu šibalsky zablesklo.
"Tak se připrav" pronesl, když otvíral dveře od učebny ve sklepení. Jestli mě hodinky neklamali tak jsme měli pouze sedm minut zpoždění. Na tom není nic tak hrozného!
"Připravit na co?!" zamumlala jsem rozčileně, odpovědi se mi však nedostalo, protože když jsme vešli dovnitř ozval se úlisní velice "příjemný" hlas.
"Oo, jsme rádi že jste nás konečně poctili svíjí přítomností, samozřejmě že jsme nemohli počítat že by nás naše dvě celebrity potěšili sebou samými hned od začátku, ale můžeme být rádi že vůbec dorazili.
Z oddělení u okna se se ozval hlučný smích, nějaký dívka (pokud se jí tak dalo říkat) s rozpláclým ksychtem a asi tak třemi vlasy na hlavě se tam řehtala tak, že sem se musela podivit, že všude okolo ní není deseticentimetrová vrstva slin a hlenů.
Udělalo se mi lehce nevolno a zapadla jsem na poslední volné místo, jelikož Potter si sednul do lavice ke svým slavným kamarádům. Byla jsem tak vytočená! To snad není možný, že mě nemohl varovat dřív, asi by mě pak tenhle debilní učitel s mastnými vlasy tolik nevykolejil.
………………………………………………………………………………………………
"Tak jak jde první školní den" vybafnul na mě Fred, když jsem se naštvaně dloubala v obědě.
"Co myslíš, Snape mě sjel hned první hodinu při dvouhodinovce lektvarů, a MgGonagallová mi dala pořádně zabrat při přeměňování. Teď mě ještě čekají bylinky a pak budu psát pojednání pro Snapa na téma "Černá magie" přes tři pergameny. Prý aby si zjistil co všechno vím, a mohl si, a to cituji doslova, posoudit moje IQ jelikož jsem se dnes moc nepředvedla. Tak mi řekněte co tohle je?!" bohužel tento proslov mi ve zklidnění moc nepomohl. Souhrn toho všeho svinstva mě jenom o to víc naštval.
"Prostě Bradavice, na to si časem zvykneš" ujistil mě Georgie, který si přisedl z mé druhé strany.
"Skvělý, nejraději bych se vrátila hned zpátky, je to tu totálně na dvě věci". Zabručela jsem a obzvlášť silně píchla do svého bramboru, takže se rozletěl po celém stole a já si vysloužila, další velice "příjemný" pohled od svých spolužáků, skvělý, jako by jich už dneska nebylo dost.
"Hm to je pravda, ale uvidíš, že si to tu časem oblíbíš, mimo učení je tu spousta dalších skvělých věcí" tajemně pronesl Georgie a mrknul na mě.
"Jé jako třeba co! Hraní nějakých stupidních řasových Petrů, nebo jak se to sakra jmenuje, debilní tchoříky, chodit na rande k jezeru ve kterym plave nějaká stupidní příšera. Peču na to, všechno to tu stojí za houby"!! Totálně jsem se naštvala. Stačila mi tu polovina dne a už jsem to tu nenáviděla. Chtěla jsem zpátky do New Yorku, nebo ještě líp, chtěla bych se vrátit zpátky do Kalifornie. Co si sakra všichni mysleli, když mi vzali dvě rodiny, když mi vzali jediného přítele, kterého jsem jsem našla po těch ztrátách ( ano je asi trochu zvláštní mít za přítele učitele), když mi vzali poklidný domov a skvělé teploty v Kalifornii a pak ruch velkého města. Vůbec jsem si neuvědomovala kam jdu, zastavila jsem se až v polovině cesty k jezeru. Jít se mi už ale nechtělo, tak jsem si prostě kecla na trávních, vytáhla z tašky cigarety a jedno si zapálila, z rozmyslem sem tahala z cigarety a vyfukovala šedej dým. Najednou mi bylo líto, že jsem na kluky tak vyjela. Budu se jim muset omluvit, asi jako se budu muset omluvit z hodin bylinek. Teď mi to bylo ale jedno. Byla jsem naštvaná na svět, na osud, ale nejvíc ze všeho jsem byla smutná. Položila jsem se do trávy a snažila si vychutnávat na tváří poslední teplé sluneční paprsky. Tak sem si vychutnávala smutek, kupodivu, moje deprese byla příjemnější, bohužel pouze do doby než sem se probudila s nedopalkem v ruce v mokrý trávě se slunečními brýlemi nakřivo na nose a zahalená tmou. Probuzení byl opravdu šok, to že usnu jsem vážně nečekala, pak jsem se ale musela začít chechtat. Takovémhle první den v Bradavicích neměla asi nikdo, jednu věc sem ale nečekala, že zdaleka nekončí.
"Tak princezna už se nám probudila" ozval se jízlivý hlas z temného stínu stromu.
"Kdo je tam" okamžitě jsem zpozorněla a hmátla po hůlce, nikdo neodpověděl.
"Lumos" hůlka se poslušně rozsvítila, ale majitele hlasu neodhalila, už tam nebyl.
Zmateně jsem se vydala zpátky do hradu.
Hned jak jsem vstoupila do hradu, přiřítila se na mě profesorka McGonnagalová, tedy alespoň jsem si myslela, že se řítí ke mně, minula mě však a běžela zavřít vstupní bránu, pak se otočila a běžela do Velké síně, byl čas večeře tak jsem jí následovala. Hned jakmile jsem tam vstoupila, došlo mi, že je něco divného, všichni žíci Bradavic seděli v lavicích, záda narovnaná a pomalu přežvykovaly. Pomalu jsem procházela Velkou síní, nikdo se neotočil, nejdřív jsem si nevšimla kdo sedí u učitelského stolu. Nechápala jsem, jak jsem to ho nemohla nevšimnou, na Brumbálově místě seděl muž v hábitu, tedy jestli se vůbec dal nazývat mužem. Měl lysou hlavu, místo nosu měl dvě štěrbiny, byl nepřirozeně bílí a u nohou mu se plazil had, pojídající mrtvolu samotného Abuse Brumbála. Udělalo se mi špatně a přímo na místě jsem se pozvracela. Pak ten lysí muž zvedl hlavu a usmál se. Pronesl jediné slovíčko, pronesl ho ale tak nechutným hlasem, že jsem se málem pozvracela znova.
"Ahoj"
A pak jsem se s křikem….
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Maggie Maggie | Web | 18. october 2011 at 15:19 | React

probudila! že jo, protože jestli ne, tak tě namístě sežeru!! až tě samosebou potkám :DD teda takhle nechat brumbála sežrat! chudák! jako dost dobrá kapitola ;) šup šup další :D i dkyž já mám co řikat :D

2 Bára :)) Bára :)) | 18. october 2011 at 15:58 | React

JÁ rači slibovat čas nebudu :D no já vždycky když tě vidim, tak mi tvrdíš kolik toho máš napsáno ale na blogu ne nikdy nic neobjevý :D!

3 Maggie Maggie | Web | 18. october 2011 at 22:06 | React

no protože se mi to nelíbí a furt to měním!!SPOILER: páč sem je skoro všechny zabila :/ :D :-D

4 Bára :)) Bára :)) | 19. october 2011 at 22:41 | React

trubko :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama