February 2013

Pochopil jsem...

22. february 2013 at 15:56 | Bára |  Lyricko-epické pokusy o poezii
Má pravdu....
Jednou v noci, když sem nemohla usnout :)... Vychutnej se si "dílo" které ani sama autorka, nedokáže plně pochopit...
Bára

Žluté papíry

17. february 2013 at 0:12 | Maggie |  Téma týdne
Nažloutlé listy utíkají pod mým pravým palcem. Jeden za druhým, stejně jako dny se míjely. Zprvu rychle posléze pomaleji až se poslední list téměř převalil a otočil na druhou stranu. Vůně nového nepopsaného listu. Co jsou vlastně vzpomínky? Mnohdy se skládají z pocitů či milisekund přesného obrazu, a tyhle pocity se jen násobí pokud na ně vzpomínáme. Nebo, minimálně já to tak mám..
"Sam! Okamžitě se vrať!" Jeden, druhý, třetí kámen. Kudy dál? Říčka tiše protéká dívence pod nohama. Dítě se zastavilo na velkém kameni napůl zarostlém mechem a rozhlíželo se co dál. V dáli cvrlikali cvrči a veškerá polní havěť a do očí jí svítily paprsky slunce, prokukujícího srkz vysoké topoly lemující potok. Její matka na ni znovu zavolala, nehledě na matčinu žádost přeskakuje hodnotný kus vody a vratkou nohou dopadá na druhý břeh. Vysoká tráva, nikým nesekná ji řeže do nohou, jak utíká dál od rodičů a plaší motýly sedící na květech. Náhle se zatáhne, jedna kapka začne ve velmi pomalých itervalejch následovat kapky další. Blíží se bouře.. Zmáčené vlasy, oblečení, promoklé boty. Spojené rty odolávající každé kapce, která se je snaží oddělit.. Blesk, dívenka sedí na parapetu okna a fascinovaně sleduje blesky, bujarou sílu přírody, která je tak krásná a vražedná.. Téměř usíná, déšť buší do střechy a skládá svoje vlastní symfonie, auto kdesi rozjelo vlnu vody, ženoucí se z kopce dolu po asfaltové silnici. Ranní procházka ku příkladu auta vedena metry vody..
Rok co rok si Samanta kupuje diáře se žlutými stranami a rok co rok, týden co týden, listuje prázdnými nažloutlými stránkami, které nikdy nezestárnou víc, než její vzpomínky nikde nenapsané.

Come back?

16. february 2013 at 23:11 | Maggie |  MaBaFL aneb když spojíte to nejlepší
Dnes je možná ten den. Brány éteru se otevírají a zavírají nad jednorázovým výplodem mé osobnosti. Pokud někdo tohle čtete, musí to znamenat, že: za prvé jste tu velmi náhodně poprvé v životě. V to chvíli si Vám vřele omlouvám za nedopracovaný design, někdy na to sednu. Naskytuje se zde druhá varianta: pokud čas od času okukujete zdali jsem dopsala They go their way, či další povídky, tak vám s ještě větší lítostí musím oznámit, že nemám srdce zveřejnit poslední čtyři kapitoly, ale nejspíš to udělám. Od poslední 19. kapitoly jsou to nádherné dva roky a tři dny. *Ashamed*. Za ty dva roky sem přesvdčená, že jsem/ jsme ztratily všechny naše čtyři followery, což mě z celého srdce mrzí. Nemám páru jaký způsobem budu konceptovat dále tenhle blog, především bych mu chtěla dát nějakou formu a začít psát týdení témata na možné natažení sem nějakých lidí. Přece jenom víc hlav víc ví, a čím více feedbacků na jakoukoliv, spíše momentální tvorbu, budu mít, tím budu radši. Podle mého názoru to vede ke zdokonalování se etc etc.. Takže vytahuji nohu ze záhrobí, jesli se připojí Bára, no doufejme, že ano, budu jen ráda a pomalým roztřeseným krokem téměř rozkládající se končetinou se vydávám na prašivou a velmi trnitou cestu za alespoň jedním cizím followerem! Hodně štěstí pro nás pro všechny! ;D