To ne já, to život pouhý

24. march 2013 at 15:28 | Maggie |  Téma týdne
Když se poslední dveře zavřou, průvodčí projde všechny kabinky, jakoby nahlédl do životů těch, kteří si vyvolili právě tuto cestu. Oloupaný banán početné rodiny se třemi dětmy, které bezhlavě běhaly po jednotlivých vozech, časopis, která zde nechala matka snažící se mezi řádky bulváru zastavit svá dítka. Pak po úmorných dvou hodinách své snahy srolovala časopis do podoby, ve které se právě nacházel a ulehla do sedačky. Kdyby průvodčí přišel blíže, cítil by její parfém, vůni vlasů a teplo, které stále poněkud sálalo z hnědé kůže. Urovná závěs a zatáhne okno na klapku, šlupka od banánu letí do koše a jej čeká ještě ke stovce dalších příběhů. Milostné příběhy, příběhy smutku, odloučení, příběhy jež by stáli za zapsání do novel i příběhy, keré nestojí o zmínku. Přiběhy špinavé, kruté, vášnivé či jemné jako byla ta čokoláda, jejíž obal zbyl samotnému průvodčímu..

Dívka sedící u okenka, se marně rozhlíží na nádraží. To co hledá nenalezla a už nidky nenalezne. S očima plných plz se ubírá ke studování knihy. Doslova studování, tupě civěla na text nedávaje jí jediné slovo smysl... "Protože písmenka tvoří slova a slova tvoří věty.." načež se bezhlase usměje a myslí si, že vyhrál... Zatřásla hlavou a zahnala vzpomínku.
Stránku za stránkou otáčela vlastní život. Život s dříve jediným, teď už s tím jedním. Část její samotné se oddělila, nezemřela, na to si moc vážila sebe samotné. Dřívější zářezy vytvořili jistou skulinu, kterou se on z jejího života pouze oddělil a přesto zůstal. Živý, plný skepticismu stejně jako ona naděje, že jej ještě jednou spatří. Pošetilé příběhy mívají pošetilé konce.
Bez komunikace, bez přátel, kterým by sdělila své dojmy a pocity. Uhání vlak v dáli.
Sukně byla trochu nakřivo. Sežehlí ji dlaněmi ruky a elegantně vyjde z kupé. Drc, vlak se maličko zatřese, boule na rameni se rychle zvětšuje. Stejně jako její talk na prsou se dere na porvch s ohavnými drápy v první linii. Jedny dveře, ruhé, třetí. Srkz sklo zahlédne dvojici souložící přímo v kupé.
Znechuceně zahážě hlavou, prsty na rukou se jí stáhnou do křeče a snažíce se uklidnit pokračuje dál.
Klika, poněkud tuhá, leč stále lehce otevíratelná. Nápor vzduchu dveře opět zavřel. Hledí na koleje pod sebou ubíhají s nekonečnou pravidelností. Nadechla se a skočila. Chodidla se odlepila od země, tenhle vlak již pro ni nebyl. Přeskočila nízkou zídku a teď už jen padala, padala a padala.
Milovaná voda ji pohltila stejně jako temnota hlubokého jezera. Bílé šmouhy ve vodě zachycovaly každý její pohyb, stejně jako nepozorný pachatel zanechává stopy na místě činu. Chvíli jen bezvládně vlála v proudu, který už v téhle hloubce byl poněkud znatelný, temnota se nad ní uzavírala a obří bubliny opustily plíce. Nakonec přece jen kopla nohama a začala vyplouvat k hladině.
Po údolí se rozhlehla ozvěna hlasitého zalapání po dechu, plácavého zvuku, jak se tělo vymrštilo z vody doprovázeného hlasitou nadávkou.
Každý z nás prožívá jisté části svého života jako cesty vlakem. Cestujeme, do konečné stanice, kde pak vystoupíme z posledního vlaku a vydáme se na poseldní věčnou pouť o které však nikdo nemluví, střídáme vlaky, stejně jako lidi, kteří nás obklopují. Jedna cesta vlakem může trvat celý život, jiná nás doveze do periferní části rodného města a máme dost. Ptám se:" Kolik vlaků musíme za život opustit abychom žili spokojený život? Kolik příběhů si musí průvodčí, kteří nás následují v životě a tiše nás doprovázejí dobrými i špatnými rozhodnutími, přetrpět s námi, přestože vědí konečný důsledek již před jeho uskutečněním?"
Oklepala ze sebe vodu a odhodila lístek přilepený na pravé ruce. Protáhla se a kap kap kap.. Neustále mokré oblečení bylo tvůrcem otravného zvuku, jak kapky vody dopadaly na oblázky. Mokré triko a sukni položila na kámen opodál a usedla do sluncem vyhřátých oblázků. Oblaky míjely modravou oblohu. Tělo ji na malou chvilku zahalil stín vlaku míjejícího se po mostě nad ní.
Vydala se na cestu, slunce zapadlo cestu jí zkřížilo nádraží. Jet zpátky? Ne, jen dál by naše cesta měla vést.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lexie Lexie | 24. march 2013 at 15:37 | React

Ten status na FB mě donutil si vzpomenout na blogy a na čas, který jsem u nich strávila a nemohla jsem přece nenakouknout, co se ti tu odehrává, když jsem nevěřila, že se tomu může ještě někdo věnovat. A skoro si mě rozbrečela, Maggie. To je samozřejmě poklona tvému psaní, protože tahle povídka je opravdu nádherná.

2 Maggie Maggie | 24. march 2013 at 15:44 | React

[1]: Tak to se omlouvám, vím sama, že co doslova nesnáším je, když sedím u počítače zírám na povídku a tečou mi slzy, leč děkuju moc moc moc. Od tebe si toho hrozně moc vážím! :)

3 Rainy Rainy | Web | 24. march 2013 at 16:14 | React

To bylo... nádherné. Doopravdy. Běhal mi mráz po zádech... Život je doopravdy jako vlak na cestě do neznáma. :)
A děkuju za pochvalu povídky. :)

4 Bára Bára | 24. march 2013 at 21:54 | React

Děkuji za prohloubení mého splínu že život je prostě na nic a akorát s tebou hrozněkrát vysere a pokud najdeš nakonec tu správnou cestu, jak jsi šťastný člověk...
Musím říct že mám kolikrát chuť vyskočit z vlaku, ale oni mě stihnou vysadit dřív, než si to vůbec rozmyslím..
Každopádně je to skvěle napsaný a námět je taky úžasnej :) hrozně se zlepšuješ :*

5 Maggie Maggie | Web | 24. march 2013 at 21:56 | React

[4]:http://www.memes.at/faces/oh_you_so_cute.jpg
Ne, každopádně děkuju moc moc moc. Snad ani jedna z nás nikdy nebude muset z toho vlaku skutečně vyskočit. :-*

6 Bára Bára | 24. march 2013 at 22:02 | React

ha ha :D když tak vyskočíme spolu za ruce :*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement