100 let

21. july 2013 at 12:21 | Bára
Ironie méhoživota, která doufám dopadne na konci stejně, jako v příběhu, užijte si čtení :) Bára


Lehce zvedla pohled ze země a pomaličku narovnala shrbená záda, šaty jí sklouzly nyní již z obou ramen. Na zádech i hrudníku byly vidět šrámy pod potrhanou jemnou látkou, jako by právě svedla velmi namáhavou bitvu. Světlé vlasy jí spadaly do obličeje v jemných vlnách, ale velmi neuspořádaně, v očích jí rudě žhnuly jiskřičky. Právě se dostala k okamžiku, ke kterému vedla její neveselá cesta životem. Vyjde to?
Už ho viděla před sebou, oba se rozběhli, nehleděli na bolest zarývajících se kamínků do bosých nohou. Ona si přidržovala sukni šatů, aby se jí nepřipletla pod nohy. Cáry, visící z něčeho co byla dříve spodnička, povlávaly okolo jejích dlouhých nohou. S každým metrem jim v očích mizela beznaděj a přibývalo více dychtivosti, odhodlání, které již téměř ztratili, na svých samostatných cestách.
Jeho nohy se pohybovaly rychlostí blesku, viděl, že už nemůže, proto sám ještě přidal na rychlosti. Hruď, rychle se mu zvedající s prudkými výdechy, byla vyrýsována pod šedým tričkem. Sklonil trochu hlavu, přidal ještě na rychlost a vířili prach okolo sebe.
Doběhl do půli cesty jako první, zaskočeně se ale zastavil. Ona nevěděla co se děje, stále jí zbývalo pár desítek metrů, když ale doběhla dostatečně blízko, uviděla obrovskou skleněnou zeď. Nešťastně se na sebe podívali a přitiskly dlaně naproti sobě, zoufalství zračící se v jejich očích by vyvolalo soustrast i v tom nejnecitlivějším člověku. Bušení na sklo, ani pláč, či křik zeď neobměkčily. Drsně dopadla na prašnou zem a zabořila ruce do prachu, nic víc jí nezbylo, kromě pohledu na jeho strhanou tvář…
Pár hodin se na sebe dívali, neslyšeli se, mluvili očima. V jednom okamžiku, se však na desce objevila červené čísla, 60, 59, 58, 57… V neuvěření se na sebe podívali pomalu si stoupli, že by se opravdu stalo to, v co doufali? 31, 30, 29, čas ubíhal dál a oni nepřestávali doufat, s každou vteřinou víc a víc.
5, 4, 3, 2, 1, skleněná stěna spadla a oni si padli do náruče, objali se tak, jako nikdy nemohli a nedočkavě se políbili. Oba se se smíchem zbortili do trávy a mladík řekl "Čekal bych klidně ještě sto let". Stařenka se podívala do jeho modrých očí, usmála se, "já sto let čekala" políbila ho a slza jí skanula po vrásčité tváři.
 

1 person judged this article.

Comments

1 teeniediary teeniediary | Web | 21. july 2013 at 12:40 | React

zajímavý blog ))

2 Bára Bára | 21. july 2013 at 13:02 | React

desing je již starší, ale je to práce mojí kamarádky s kterou blog máme :)Doufám že zajímavý, znamená že se ti aspoň trochu líbil :)

3 LukasLongr LukasLongr | Email | Web | 21. july 2013 at 15:25 | React

Nádherná povídka. Mám rád, když mě konec  překvapil.

4 Bára Bára | 21. july 2013 at 17:30 | React

Děkuji, jsem ráda že se líbila :-)

5 Maggie Maggie | Web | 22. july 2013 at 12:18 | React

*bujarý potlesk a pusinka* :-)  :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama