Krev a slzy

1. october 2013 at 22:45 | Maggie |  Téma týdne
Je zvláštní, že mnohdy se nám naše omyly vyplatí. Před nedávnem Blog.cz vyhlásil soutěž o povídku na setkání se svou oblíbenou postavou. Moc sem nevnímala zadání a vrhla se na myšlenku, která mi už nějaký čas seděla v hlavě. Proč vám to píši? Protože sem si zapamatovala limit 1800 ale nikoliv znaků nýbrž slov. Ten nápad nemá samostatný příběh spíše by se asi hodil do HP- FAN FICTION, ale poněkud se mi hodí na téma týdne a uveřejnit sem jej chtěla tak či tak. Tudíž, vítejte ve světe Introverta Samanthy.
P.S. Povídka vychází z filmové podoby dílu HP.
Děkuji s pozdravem Maggie
Kapka krve se vsákla do bílého koberce, napustila dlouhá vlákna a zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Dříve růžově nalakovaný nehet teď zprostředkovával funkci exitové dálnice životu, který vyprchával z vychladlého těla.



Kapka krve se vsákla do bílého koberce, napustila dlouhá vlákna a zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Dříve růžově nalakovaný nehet teď zprostředkovával funkci exitové dálnice životu, který vyprchával z vychladlého těla. Chvíli seděla před touhle krvavou scénou, jejíž pachatelem se před několika okamžiky stala. Vstala, opláchla si obličej, ruce a krk v příliš stísněné koupelně motelového pokoje. Otupěle sledovala krvavé skvrny na svém oblečení. Jakoby náhodou si povšimla rudých šatů pohozených v koutě pokoje. Ironicky se zasmála, ač z jejího hrdla nevyšel žádný zvuk, a oblékla si šat milenky jejího snoubence. Přes hlavu si hodila černý šátek, jenž si stihla v rozzuření strhnout z krku. Jeho modré oči nyní bez života pomalu tmavly, rudé vlasy napuštěné krví, přehozené přes jeho hruď zakrývaly mateřské znaménko v podobě stromu, které tak milovala. Obula si botu, která se jí vyzula v moment, kdy zabořila svou dýku hluboko do Jackova srdce. Dveře klaply v rytmu jejích podpatků, na recepci nikdo nebyl, položila na vysoký stolek dopis a zkrvavenou dýku, pokynula do bezpečnostní kamery a volně vlajíc za ní černý kabát a šál odešla.

Zkřížila sem zimou nohy, ty šaty nebyly ani teplé ani vkusné, ale co sem měla dělat? Mlha padla a já se chvěla v kabátu nasáklém noční rosou a šatech, které byly spíš na ozdobu než k zahřátí. Díky tmě sem neviděla růžové fleky na rukou, ale věděla sem, že tam byly. Vždy když Jack usínal sem s fascinovaně poslouchala jeho srdce bít. Pomalé, uklidňující bubny, jež mě s nekonečnou pravidelností uklidňovali o světě v němž žiji a udávali tempo mým vlastním krokům, a pak včera večer poslední chvění jeho srdce cítila pod svýma rukama, když dýkou onen "svůj" rytmus utla. Bylo to, jako byste zabili dirigenta, nástroje a hudebníci v tomhle případě můj život dál plynul však nebyl nikdo, kdo by je/ jej sjednotil ve smysl dávající píseň. Když milujete vždy něco zabijete, nějakou část vašeho talentu, který se rozvíjí proti partnerovu úmyslu, přátelství, která stojí na okraji propasti zabijete nedostatkem času pro ně.. kvůli lásce se zabíjí, to je pravidlo světa, které tu vždy bylo a vždy bude. Z přemýšlení mě vytrhlo zašumění keře vzdáleného od dětských prolézaček.

Od tlamy se mu hrnula pára. Jak málo vás může prozradit že? Dýchat potřebujete, ale v momentech, kdy jste vyhnanec a skrýváte se před světem, byste nejraději zapomněli jak dýchat. Pravá zadní noha šlápla na větvičku a ta praskla." Neuvěřitelné! Je ze mě nejhorší zločinec na světě, jestli existuje nějaká cena za nejnemožnějšího uprchlého vraha, tak si ji právě získal, Siriusi!!" V duchu si pogratuloval a tiše zavrčel. Jeho smysly kohosi zvětřily. Po chvíli skrz větévky keře spatřil ženu, zahalenou v černém šálu objímajíc si kolena, chvějící se zimou.

Od hřiště se ke mně blížil velký pes. Hah hyeny už se slézají, v duchu sem se zasmála a setřela si slzy z očí, smutek konečně dolehl a víc než zima mým tělem klátil smutek a neustávající pláč. Po chvíli sem si všimla, že to byl pes, vysoký chlupatý nádherný vlkodav. Miluju vlkodavy, komu asi utekl? Nebo snad také sežral svého pána a utíká před zákonem?

Pes si sedl asi tři metry od ní sledoval ji svýma hnědýma očima. Po krátké chvilce si mezi sebou vytvořili jistou symbiózu, pes nahnul hlavu vpravo ona natočila hlavu vpravo. Nevěděla co dělá ani jakým směrem se její život bude ubírat v následujících hodinách, a tak začala šeptem, brekem vyprávět psu co se stalo, hledala oporu, kterou si zabila, hledala zpovědnici, kterou za pár dní pohřbí její někdejší rodina pod metráky hlíny a především hledala přítele, který by ji nezradil...

"A teď tu mrznu civím na psa, který mi stejně nerozumí a naše jediná komunikace spočívá ve stejném naklánění hlavou a předháněním se v nejsmutnějším pohledu na světě." Pes na odpověď zakňučel.. "Ano, to je ta krása na vás psech, nějakým záhadným způsobem umíte zakňučet, přesně v tu chvíli, kdy potřebujete, člověk si pak naivně myslí, že mu rozumíte a že jste jeho přítel, zatímco pravda je taková, že nemáš sebe menší ponětí co říkám a oba tu jen čekáme na trest. Já na zajetí a ty na rozčileného páníčka, kterému si utekl viď, chlupáči?" Natáhla k němu přátelsky ruku, neměla už co ztratit, navíc kdyby chtěl zaútočit měl k tomu již nespočetně příležitostí. Pes si k ní čuchnul a svinul se jí do náručí, krásně hřál a ona konečně mohla alespoň v nějakém ohledu uvolnit. "Teď se tulíš viď, seš jako moje sestra. Až když zjistila, že sem moták se konečně uvolnila, zjistila, že nejsem nic a náhle začala projevovat lásku vůči negramotnému kouzelníkovi.

Kde je teď těžko říct, neviděla sem ji od té doby co sem se odstěhovala do Londýna kvůli práci. No co kňučíš? Amanda Frenksová žákyně Nebelvíru a její skvělý přítel Sirius Black, bože to je let, po sedmnátce se ty dva blázni zvedli a odjeli.. hm bůhví kam a dělali bůhví co. .Amanda mě a mojí mamku poslala kamsi do Skotska, kvůli nějakému čaroději" Podrbala přátelsky psa za ušima a podívala se mu do očí, kdo ví proč, ale úplně zapomněla na svůj smutek, vzpomínky ji vrátili do let dávno minulých a slzy smutku se náhle změnily v slzy štěstí a svaly na obličeji pookřály v úsměv. "Věř mi čokle, že jestli si něco nepřeješ, tak je to přemísťování, zlatý mudlovský letadla.. Sirius, víš vypadal trochu jako ty, trošku nižší nohy, bylo to strašný štěně, za to ty jsi krásnej pejsek, byl zvěromág, málo kdo to věděl, a teď hnije kdesi v Azkabanu, to byla poslední zpráva od Amandy: "Sirius byl obviněn z vraždy, končím." Ironie, chudák Amanda, kdy by si myslela, že její nejbližší budou mít stejný osud.." Pes se vymkl ze jejího sevření a odběhl do křoví.

Chvíli sem se za ním koukala, chtěla sem zavolat, že sem snad neřekla tolik, ale pak sem si to rozmyslela. Ano, nechala sem důkazy i dopis na recepci, ale proč se prozrazovat možnému pochůzkáři hned, ať si mě najdou.. Krev, křik a stres, adrenalin se mi opět nalil do žil, když sem si vzpomněla na včerejší noc. Civím do země a před očima se míhá jedna a ta samá scéna. Jack a ta děvka sedíc na něm, dýchaje ve stejném rytmu a pak krvavá šmouha přes její hrdlo, nemohla to zastavit, prostě nemohla...

"Proč dýka?" Za jejími zády se objevil černovlasý muž s plnovousem a otrhanými šaty. Ani se ho nelekla už ji nic nepřekvapovalo, vlastně jí trvalo trochu déle než normálně se odpoutat od svých myšlenek a vůbec si cizincovi přítomnosti všimnout. Otočila hlavu a sledovala cizince, který si k ní sedl na bobek a upřeně jí hleděl do očí.

Ztratila sem dech, nevnímala okolí a nevěděla sem zdali mám plakat, či se smát, či co vlastně dělat? Zmatek, který pohltil tělo vyvržence je zrádný.. asi budu zvracet. Vybavila se mi chuť krve v ústech a můj žaludek udělal tři otáčky. Snažíce se zadržet nevyvratitelné sem se opřela o jeho rameno. Realita mě usadila na zadek a mě došlo, že přede mnou opravdu sedí Sirius. Chvíli sem na prázdno otevírala pusu a polykala vzduch, až pak sem pomalu odpověděla.

"Chtěla sem to udělat správně. Zároveň mít cestu zpět, pokud vraždíš pistolí je to jednoduché, nezašpiníš si ruce, nepřemýšlíš, jen střílíš. Pokud si máš zašpinit ruce, musíš o samotné vraždě uvažovat, proč to děláš a já.. já se chtěla vyzkoušet. Přijdu tam, uvidím je, byla sem na to připravena s dýkou v ruce, s tou si to můžeš ještě tisíckrát rozmyslet, rozmyslet a nelitovat.." Utřel jí slzy z tváří a vzal do rukou její obličej. Zíral na ni dokud se mu nesvezla do náručí a nezačala plakat a naříkat. Hladil ji po vlasech, utěšoval, ale věděl, že na takovouhle bolest neexistuje lék. Nekonečné soužení, strach o ty, co jste nechali za sebou. V momentu, kdy někoho zabijete, nevnímáte realitu tak, jak byste měli.. Po chvíli se zeptal. "Můžu pro tebe něco udělat?" Chvíli dál plakala, pak umlkla a zvedla k němu uplakané oči, které se konečně probarvili do hluboké modře, v níž by se ztratil nejeden muž.

Nasupeně běžel přes cestu, bradavický kufr táhl za sebou, v dáli byla slyšet tetička Marge, jak se vznáší v oblacích a víská na sousedství, byla už noc a on nevěděl, kam jde ani co by měl dělat. V pravé ruce hůlku v levé těžký kufr a límec od košile ho škrábal do krku, po chvíli se konečně zastavil u dětského hřiště. Odložil kufr a vytáhl otravný konec límce z pod trika. Kousek od něj uslyšel jak něco těžkého dopadlo na zem. Zbystřil smysly a tasil hůlku..

S dopadem jejího těla na zem se okamžitě proměnil v psa a zahlédl toho jehož přišel hledat. Jeho kmotřenec stál za křovím hledaje zdroj zvuku těžkého dopadu - Samantina mrtvého těla. Ač se s ním chtěl sejít musel jej zahnat, nemohl dopustit aby malé dítě vidělo mrtvolu. Sotva otevřel ústa výhled na chlapce mu zakryl obří červený autobus. Záchranný autobus nezapomínal ani na motáky, ale pro Sam již přijel pozdě. Sirius se v duchu pousmál. "Tak přeci si nezemřela zbytečně Sam. Běž Harry, přijmi co mělo být její a najdi útočiště, jelikož noc je plná nestvůr." Ještě tišeji se hrdelně zasmál a odťapal v dál.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Bára Bára | 2. october 2013 at 13:24 | React

Jak už jsem říkala, je to skvělý a člověka to opravdu překvapí, což je jedna z věcí které opravdu oceňuji, škoda že asi málo lidí pochopí onu návaznost, která je na tom tak geniální :)
I tak ale klobou dolů, ne to krásně napsaný, strhující a moc se mi to líbilo!
ps: nemám tě ráda za to co si udělala z mého miláčka :D

2 Haniwell Haniwell | 14. october 2013 at 20:16 | React

Božííí.....nadchne, neodtrhnes se od toho....waw :-D

3 Maggie Maggie | Web | 18. october 2013 at 10:54 | React

[2]: Děkuji, osobně si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí co sem kdy napsala :D ... sakra proč je to na téma HP? O_O  :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama