August 2014

Vždyť já žiji!

20. august 2014 at 1:22 | Maggie |  Téma týdne
Zadívala jsem se na oblohu a čistě náhodou, tak jak to u padajících hvězd bývá, zahlédla jsem konečnou fázi její trajektorie. Pode mnou bouřilo moře a mé tělo se nacházelo v náruči cizí, nechtěné persony. Hledala-li bych příhodnější chvíli se ztratit myšlenkami v hlubinách vesmíru, nenalezla bych ji..

Ticho a klid. Kolem mě ubýhají věky a prostor hledá, kam by se schoval. Vzdálenost nemá smysl, je zde jen čas a v spletitých trajektoriích míhající se planety a hvězdy. Můj vlastní pohyb, dychtící po rychlosti, se však nemůže odpoutat od předurčených cílů, mohla bych dělat kotouly a válet se v hustém vzduchoprázdnu klidně celá staletí.
Můj cíl? Země. Planeta plná vzrušení a života. Jen při pomyšlení na ni, mnou projede vlna nadšení, a mé několikset kilometrové tělo vzplane na malý okamžik jiskrami. Na tvář mi svítí Slunce, tuhle část oběžné dráhy mám ráda, paprsky se vrývají do pravé líce a ona pak září na světelné dálky do vzduchoprázdna. Zadržím dech a protnu pás asteriodů, jeden mi ulomí kus trupu, hned se letí pohodlněji, však cesta je stále únavná, a tak usnu.. jako vždy.
Do očí mě oslnila zelenomodrá koule, začínám nabírat na rychlosti, gravitace, ta zrádná sestra si mě našla. A je to tady. Můj osud, má zkáza. Slunce mi pálí do zátylku a já nic nevnímám. Připravuji se na prostup atmosférou, kéž bych aspoň kouskem prošla, jen vidět, jak to vypadá.. Jen kousek! Žhavé ostny se mi vrývají do tváře, nemohu dýchat, jde se jen poddat tomuto momentu. Ze samého jádra mé existence vyjde vlna endorfinů a já se blaženě zasměji, vidím Ji! Zvládla sem to, zbohem mé sestry, poslední letmý pohled na ten široký svět, který zůstane naším, jak jen dlouho jej ubráníme.

Dívka čtoucí příspěvek na blogové stránce se na moment zastavila, po zádech jí přeběhl mráz, byl to jen pocit a přece. Otočila se zpět k obrazovce, která mihotavě zablikala, když náhle ji a mnoho dalších pohltila kamená záplava a po výbuchu zbyl jen kráter, jako vzpomínka na ty, kteří nepřežili.

There are two sides to everything...

2. august 2014 at 0:42 | Bára |  Téma týdne
Stála na šedivém pobřeží, na němž jste mohli najít jen mořem mořskou vodou vybledlé kameny, pod bílými teniskami s prošoupanými podrážkami ji tlačil písek, měla ho plné boty. Poškrabané, opálené nohy jí pálili od mořské soli, která jí zaschla na kůži a teď jí lehce, avšak palčivě mučila. Divoké kudrnaté vlasy jí vlály díky mořskému vzduchu zběsila okolo hlavy a vítr, snad již na vždy, vysušil slzy jenž jí ještě před chvílí tekly po tváři. Lehounké letní šaty, které se ještě před chvílí v ráji zdály moc teplé, jí najednou neposkytovaly žádnou oporu a na končetinách snad i stranách tváří jí vyskočila husí kůže. Byla prázdná, jakoby někdo vysál celou její životní energii a vyslal jí někam za oceán. A nebo jako by její duše zůstala za zlatými rajskými branami a ona byla najednou úplně prázdná, kostnatá, spoře oblečená a dusící se ve vlastní
prázdnotě.