There are two sides to everything...

2. august 2014 at 0:42 | Bára |  Téma týdne
Stála na šedivém pobřeží, na němž jste mohli najít jen mořem mořskou vodou vybledlé kameny, pod bílými teniskami s prošoupanými podrážkami ji tlačil písek, měla ho plné boty. Poškrabané, opálené nohy jí pálili od mořské soli, která jí zaschla na kůži a teď jí lehce, avšak palčivě mučila. Divoké kudrnaté vlasy jí vlály díky mořskému vzduchu zběsila okolo hlavy a vítr, snad již na vždy, vysušil slzy jenž jí ještě před chvílí tekly po tváři. Lehounké letní šaty, které se ještě před chvílí v ráji zdály moc teplé, jí najednou neposkytovaly žádnou oporu a na končetinách snad i stranách tváří jí vyskočila husí kůže. Byla prázdná, jakoby někdo vysál celou její životní energii a vyslal jí někam za oceán. A nebo jako by její duše zůstala za zlatými rajskými branami a ona byla najednou úplně prázdná, kostnatá, spoře oblečená a dusící se ve vlastní
prázdnotě.


Z dálky k ní najednou začala připlouvat malá loďka, byla šedá, jako zbytek místního prostředí, nebo možná jen špinavá a plachta, vlhká a potrhaná se napínala pod sílou mořského větru. Plula k dívce, která zprvu dostala strach. Přistane u ní? Kdo jí řídí a bude po ní něco chtít? Chtěla utéct, ale neměla kam. Za ní byl sladký ráj, který voněl i na ty desítky kilometrů od ní, svítilo tam slunce, které hřálo celé dny a vládly tam teplé letní noci plné zpěvu a tance, ale tam už nepatřila. Otočila se zpět k loďce, která teď byla tak blízko, že mohla vidět všechny její nedokonalé detaily. Plul na ní jeden muž, nebo chlapec? Vypadat smutně, možná to ani nebyl smutek, jako spíš nezájem, nebo nuda.
Za pár minut přistála loďka u ní, převozník na ní strnule zíral, nemluvil, pouze nehybně stál a čekal na dívčinu reakci. Co od ní ale čekal? Byla zmatená, zraněná a nevěděla co dělat. Ještě jednou se otočila na ráj za jejími zády a prudce zatoužila, aby se opět nacházela na tom překrásném místě, protože nic neobjímalo tak hřejivě a nelíbalo tak sladce. Možná to bylo až nezdravě krásné. A pak si vzpomněla, jak byla vyhnána z toho místa jistoty a klidu, jak se cítila, když se za ní zavřely železné brány, aniž by tušila co se děje. Vzpomněla si, jak moc plakala, když čekala až se znova otevřou a dožadovala se odpovědi, bez výsledku a navíc, teď v kdysi jejím ráji, vládla jiná žena.
Měla dvě možnosti, buď bude navždy bloumat v kamenném a smutném vyhnanství, nebo se připojí na dobrodružnou cestu a uvidí, co jí moře přinese. A tak nejistým krokem přistoupila k loďce. Boty se jí zalili mořskou vodou a písek zaškrábal mezi prsty. Proto se sklonila a obě boty si sundala, teď cítila vodu, jak jí omývá nohy a byl to skvělý pocit svobody. Rozpačitě vkročila na loďku, převozník nic neříkal, pouze se otočil a vyplul s ní na širé moře.
Zprvu se zdálo, že se nic neděje, studený vítr se dál nepříjemně třel o její kůži a pod nohami cítila kluzká prkna loďky. Ale když už začínala přemýšlet nad tím, že její kapitán je možná němý a že tahle cesta nikdy neskončí, že je možná jejím údělem není žít ve sladkém světě štěstí, ale navždy bloumat mezi ostrými vlnami oceánu, něco se změnilo. Vítr přestal foukat tak silně, moře se uklidnilo, na kůži najednou cítila vítr teplý místo ledového a pak, když se podívala na svého převozníka, najednou nebyl tak ošklivý, nepříjemný, ani to nevypadalo, že by neměl zájem. Rozpačitě se usmála a dívala se na něj. Pomalu se měnil v příjemného mladíka, kterému se pod košilí vypínala hruď a teprve teď, si všimla jeho silných rukou řídích loď. A pak, když pomalu začalo mezi mraky vysvítat slunce, se na ní usmál a ukázal své bílé, krásné zuby ladící vlídný úsměv. V tu chvíli jí došlo, že tohle by mohla být zdravá láska, pomalá, nejistá, na které by se dalo pracovat. Že to nebude pouze rychlé vzplanutí vášně a citů, které pro někoho vyhoří rychleji, než se druhý stihne rozkoukat a že tohle by mohlo být něco opravdového. Došla do čela lodi a zhluboka se nadechla čerstvého nočního vzduchu, sluneční paprsky jí polechtaly na tváři a ona před sebou v dálce uviděla přístav, na kterém se to hemžilo lidmi. Zprvu jí vylekalo takové množství života, ale v tu chvíli na svém pase ucítila něčí ruku. Chytl jí za bok a jemně políbil do vlasů "sem tu s tebou" zašeptal a ona si opřela hlavu o jeho rameno, jistota, taková maličkost, které se většina bojí, ona za ní však teď byla více než ráda…
A pak si uvědomila něco jiného, že sem nejela kvůli realitě, která na ní mávala z přístavu, ale kvůli člověku, pro kterého bude ta pravá…
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama